coming out...

Člověk se každý den dozvídá něco nového. Někdy se jedná o novinky příjemné, jindy nepříjemné – a jsou i situace, kdy nevím, co si o nově nabyté informaci mám vlastně myslet. To je i případ článku, který byl uveřejněn na stránce hospodářského deníku Handelsblatt.

Článek čtenářskou obec informuje o tom, že CEO americké banky C1 Financial Bank, pan Trevor Burgess, se veřejně přiznal ke své homosexuální orientaci. Učinil tak jakoby „mimochodem“ pomocí informace uveřejněné v burzovním prospektu této banky, ve které informuje o tom, že jeho manžel drží akcie banky. Dle článku vzbudil tento krok v bankovních kruzích vlnu sympatií. Např. dle prohlášení šéfa severoamerického zastoupení Deutsche Bank je tato banka „hrdá, že může p. Burgessovi gratulovat k jeho odvaze a jeho autenticitě. Je totiž známo, že „možnost být při práci sám sebou je fundamentálně důležitá pro osobní a podnikatelský úspěch“. Také CEO severoamerické HSBC se postavila na stranu p. Burgesse: „manažeři, kteří akceptují svoji sexuální orientaci, jsou produktivnější a angažovanější“. Tak nevím. Je docela dobře možné, že se na to dívám ze špatného úhlu, ale pořád mi není u podobných „coming out at work“ akcí jasné, proč je to tak nezbytné. Ve své práci se potkávám s opravdu velkou spoustou lidí – ať už to jsou kolegové a kolegyně přímo z mého pracoviště, zástupci všech možných i nemožných českých úřadů a firem – nebo zahraniční partneři ze zemí s různým stupněm exotiky. Vůbec ale netuším, k čemu by mi bylo, když by mi např. kolega Jochen ze Spolkového kriminálního úřadu ve Wiesbadenu příští úterý v deset hodin ráno e-mailem či telefonicky sdělil, že je homosexuál. Samozřejmě – můžu si vážit jeho osobní odvahy, že se rozhodl tak učinit. Věřím, že podobný krok stejně jako jiné kroky „do neznáma“ jsou všechno – jenom ne snadné. Bohužel, z objektivního hlediska mi je tato informace naprosto k ničemu. Stejně tak by mi bylo naprosto k ničemu vědět, že má velkou slabost pro mladé blonďaté studentky medicíny z Polska nebo že si rád nechává bičíkem naplácat na zadek od Madam Véronique. Ani v jednom z mnou vyjmenovaných modelových případů mi totiž do toho nic není a ani v jednom z těchto případů by tato informace neměla žádný vliv na to, jak bych dotyčného Jochena sám pro sebe hodnotil jako lidskou bytost s ohledem na moje sympatie / antipatie. Nebudu kecat, předsudky a různě zkreslené představy mám taky, ale ty se týkají úplně jiných oblastí lidského života. Navíc se mi je snad daří celkem úspěšně odstraňovat (doufám). Daleko zásadnější je pro mě to, zda dotyčné osobě něco říkají pojmy jako spolehlivost a férovost a taky zda se dokáže normálně lidsky zasmát. Poslední dobou totiž s hrůzou zjišťuji, že se tato schopnost nějak rychle vytrácí.